Včera jsem byl s Páníčkem na velkém happeningu v Praze, který se jmenuje United Islands. Nebylo to stejné jako když ho doprovázím třeba na Knižní veletrh, protože tady bylo tolik různých lidí, že bylo hrozně zajímavé je pozorovat a poslouchat. Jeden pán z Mexika se snažil číst české knížky, které vydává Nová Akropolis a hrozně se s Páníčkem nasmáli, kolik slov je podobných ve španělštině a v češtině. Další byl francouzsky mluvící černoch, který se zajímal hlavně o archeologické reprodukce z Egypta a pak se pochlubil, že je muslim a že velmi obdivuje bohyni Maat. Také se zastavilo hodně mladých lidí, kteří si chtěli roztočil Kolo Ctností, aby zjistili, kterou ctnost mají rozvíjet. A nakonec přišla paní, které se moc líbila knížka o pejskovi, který se jmenuje Möassy, a který se stal člověkem, aby pak mohl procestovat celý svět a pozorovat, pro něj tak zvláštní, svět lidí.
Lidí se u stánku Nové Akropolis zastavilo hodně a všichni našli společnou řeč v některé z oblastí, které se Nová Akropolis věnuje. A to bylo hezké.
A když už jsem se zmínil o psu jménem Möassy, chci vám ukázat jedno starší video, kde jasně uvidíte, že my kočky se dokážeme skamarádit třeba i s tak zvláštními tvory, jako jsou psi. A když tohle dokážeme my, tak už vůbec nechápu, proč si vy lidé někdy nerozumíte a dokonce mezi sebou vedete třeba i války. Zamyslete se na tím!!!
neděle 27. června 2010
pátek 25. června 2010
Novinky o Miss Micci III.
Zdravím všechny kočkomilce!
Času není nazbyt, ale řekl jsem si, že Vám alespoň musím podat poslední zprávy o naší Miccince.
Je právě asi 5 týdnů po čtvrté operaci. Nádorky se jí stále vrací pod levou tlapkou a pan doktor Skala musel tentokrát proniknout již víc hluboko a musel odstranit část jednoho nervového pletence a kousíček prsního svalu.
Nicméně Miccinka se i tentokrát výborně a rychle zotavila a nic na ní nepoznáte, kromě výborné a mazlivé nálady. Tentokrát jí rána nejen krásně srostla (opět jsme použili Rescue Cream a homeo Arnica Montana 3C), ale dokonce jsme ji tentokrát netrápili s košilkou, protože se ukázala jako velmi odpovědná a vůbec si stehy nevytahovala.
Nadále pokračujeme s aplikací injekcí Zylexis s.c. a do vody jí rozpouštíme Carcinosinum 58T (200C) a auto nosodu z extrahovaného karcinomu (30C). Bohužel Miccinka zjistila, že masíčko bez bylinné směsi C-Caps je lepší než s ní, a začala ji odmítat. Jinými slovy, jí maso kocourům a oni se pak nacpou jejími bylinkami. Viscum Album, Echinaceu a další nyní tedy nepodáváme, dokud neobjevíme vhodnou formu (tablety, apod.)
Pan doktor Skala nás opět upozornil, že příště už možná operace nebude možná, pokud nádorek bude ještě hlouběji. Ale všichni to bereme tak, jak to je. Nikdy nebyla naše Miccka tak veselá, jako je teď, už je to navíc starší, i když stále krásná, kočičí dáma. Až to nepůjde, tak to zkrátka nepůjde. Víme, že Páníček s Paničkou udělají to nejlepší.
.jpg)
A přikládám ještě fotečku, jak nám chutná tráva, když Páníček přinese čerstvou. Všude je pak sice boží dopuštění, ale ta chuť za to stojí...
Času není nazbyt, ale řekl jsem si, že Vám alespoň musím podat poslední zprávy o naší Miccince.
Je právě asi 5 týdnů po čtvrté operaci. Nádorky se jí stále vrací pod levou tlapkou a pan doktor Skala musel tentokrát proniknout již víc hluboko a musel odstranit část jednoho nervového pletence a kousíček prsního svalu.
Nicméně Miccinka se i tentokrát výborně a rychle zotavila a nic na ní nepoznáte, kromě výborné a mazlivé nálady. Tentokrát jí rána nejen krásně srostla (opět jsme použili Rescue Cream a homeo Arnica Montana 3C), ale dokonce jsme ji tentokrát netrápili s košilkou, protože se ukázala jako velmi odpovědná a vůbec si stehy nevytahovala.
Nadále pokračujeme s aplikací injekcí Zylexis s.c. a do vody jí rozpouštíme Carcinosinum 58T (200C) a auto nosodu z extrahovaného karcinomu (30C). Bohužel Miccinka zjistila, že masíčko bez bylinné směsi C-Caps je lepší než s ní, a začala ji odmítat. Jinými slovy, jí maso kocourům a oni se pak nacpou jejími bylinkami. Viscum Album, Echinaceu a další nyní tedy nepodáváme, dokud neobjevíme vhodnou formu (tablety, apod.)
Pan doktor Skala nás opět upozornil, že příště už možná operace nebude možná, pokud nádorek bude ještě hlouběji. Ale všichni to bereme tak, jak to je. Nikdy nebyla naše Miccka tak veselá, jako je teď, už je to navíc starší, i když stále krásná, kočičí dáma. Až to nepůjde, tak to zkrátka nepůjde. Víme, že Páníček s Paničkou udělají to nejlepší.
.jpg)
A přikládám ještě fotečku, jak nám chutná tráva, když Páníček přinese čerstvou. Všude je pak sice boží dopuštění, ale ta chuť za to stojí...
středa 19. května 2010
Pekař
Dnes jsem si pro vás připravil příběh o vytrvalosti, povinnosti a lásce. Takže zavolejte svého kocoura, ať si vám sedne na klín a spolu si to přečtěte...
Byl jednou jeden pekař a ten každý den vstával ve 3 hodiny, aby stihl upéct chléb, který pak ráno prodával na rozcestí. Zastavovali se u něj poutníci a vždy si prodejem chleba vydělal právě tolik, aby mohl znovu další den koupit kvásek, sůl a mouku na další chléb. Lásku, kterou do chleba přidával, si kupovat nemusel – té měl na rozdávání.
Ale po nějaké době se na rozcestí zastavovalo stále méně poutníků. Zato začali kolem projíždět lidé na koních a stále méně se jich zastavovalo, aby si koupili jeho chléb. Pekař byl zklamaný a přemýšlel, jestli se jeho chléb třeba nějak nezhoršil. Začal ještě pečlivěji kontrolovat mouku, kterou nakoupil, a se stejnou láskou pokračoval ve svém úkolu. Začal také zkoušet nové druhy chleba a přidával různá koření, aby se jeho chléb stal ještě chutnější. Situace ale zůstávala stejná a jen velmi málo lidí se zastavilo, aby se nasytili pekařovým chlebem.
Časem začali lidé kolem jezdit na povozech a potom v kočárech a často ani neviděli skrze záclonky pekaře, jak nabízí své chutné dílo. Pekař byl smutný, že nikdo nestojí o jeho chléb, na který každé ráno zadělával s takovou láskou. Na mouku si musel nyní často půjčovat a nebo ji vyměňovat za zeleninu, kterou pěstoval na své zahrádce. Méně zbývalo pro něj samotného, ale stále věděl, že jako pekař musí v pečení chleba pokračovat. Napadlo ho, že by mohl zkusit upéci takový chleba, který by voněl tak silně a daleko, že by se vůně dostala i za záclonky kočárů a přilákala cestovatele, kteří projížděli. A povedlo se. Vůně nového chleba byla tak silná, že lidé skutečně občas zastavili svůj kočár a chléb koupili. A pekař měl po dlouhé době radost ze svého díla.
Netrvalo ale dlouho a na rozcestí vyrostla moderní křižovatka silnic a lidé jí začali projíždět v uzavřených a vytápěných vozech tak rychle, že ani nemohli postřehnout pekaře, který jim stále den co den nabízel chleba. Ten však navzdory nezdaru pokračoval ve své snaze vyrábět a prodávat chutný chléb s láskou. Občas se při prodeji převlékl za nějakou veselou filmovou postavu, protože věděl, že lidé hodně sledují filmy, a když se nezastaví kvůli chlebu, třeba je alespoň pobaví ve svém kostýmu a pak si jeho chléb koupí. Zkoušel různé věci, znovu a znovu přemýšlel, co dělá špatně a hledal řešení. Postupně při své práci zestárnul a zemřel.
Jako člověk plný lásky se samozřejmě dostal do nebe. A netrvalo dlouho a začali ho jiní lidé v nebi velmi srdečně zdravit a klanět se před ním. Pekař nechápal co se děje. Když to už trvalo několik týdnů, zeptal se opatrně vysokého muže, který vypadal velmi silně a sebejistě, proč se před ním uklání a zdraví ho, když se vůbec neznají. Muž se pousmál a odpověděl. Ty si na mě možná nepamatuješ, ale já jsem od Tebe kdysi koupil pecen výborného chleba. Až doma jsem si uvědomil, že ten, kdo mi jej prodal, tedy Ty, je velmi užitečný a šťastný, když dělá něco pro lidi. A já jsem byl v té chvíli velmi zaměstnaný člověk v jedné velké firmě, měl jsem spoustu peněz a podřízených, ale nebyl jsem šťastný. A Tvůj příklad zcela změnil můj život.
Pekař rád vyslechl ten příběh, ale byl velmi překvapen. Proto se raději zeptal jiného člověka, který mu také kynul na pozdrav a usmíval se. Tento byl trochu zavalitý a ne zrovna pohledný, ale velmi sympatický. Veselost ve tváři byla tím, čeho si na něm člověk všimnul na prvním místě. Muž vyprávěl, že i on si kdysi od něj koupil chléb na rozcestí. Zastavil u něj se svým vozem, protože si potřeboval zakouřit. Byl totiž velmi nervózní, měl starosti s prací, s rodinou a také se celý život trápil tím, jak je tlustý a ošklivý. A právě doma zjistil, že zase 3 kg přibral. Místo cigarety ale tenkrát vytáhl minci a navzdory své nadváze si koupil velmi voňavý chléb od pekaře. Když platil, uvědomil si, že tento starý muž nemá nic, co měl on. Auto, ženu, děti, práci, krásný dům. A přesto je šťastný a spokojený se svým životem. Od té chvíle se přestal trápit svým zevnějškem a zaměřil se na důležitější věci. Dobře vychoval své děti a začal pomáhat lidem kolem sebe.
Náš pekař se postupně začal ptát lidí, kteří se k němu v nebi hlásili, na jejich životní příběhy, a tyto si byly velmi podobné. Pochopil, že jeho snaha péci dobrý chléb s láskou byla správná a že nežil nadarmo. Nyní byl rád, že se nikdy nevzdal svého úkolu a znovu a znovu se snažil o ten nejlepší chléb pro své bližní. Mnohokrát pochyboval, jestli má cenu dělat něco, o co nikdo nestojí. A malé zázraky, které připravoval pro své zákazníky na rozcestí, si vůbec neuvědomoval. Pochopil, že je důležité stále nabízet to nejlepší, a nikdy se nenechat odradit. A byl rád, že on to dokázal!
My kocouři teda chleba moc nemusíme, ale když je s láskou...
Byl jednou jeden pekař a ten každý den vstával ve 3 hodiny, aby stihl upéct chléb, který pak ráno prodával na rozcestí. Zastavovali se u něj poutníci a vždy si prodejem chleba vydělal právě tolik, aby mohl znovu další den koupit kvásek, sůl a mouku na další chléb. Lásku, kterou do chleba přidával, si kupovat nemusel – té měl na rozdávání.
Ale po nějaké době se na rozcestí zastavovalo stále méně poutníků. Zato začali kolem projíždět lidé na koních a stále méně se jich zastavovalo, aby si koupili jeho chléb. Pekař byl zklamaný a přemýšlel, jestli se jeho chléb třeba nějak nezhoršil. Začal ještě pečlivěji kontrolovat mouku, kterou nakoupil, a se stejnou láskou pokračoval ve svém úkolu. Začal také zkoušet nové druhy chleba a přidával různá koření, aby se jeho chléb stal ještě chutnější. Situace ale zůstávala stejná a jen velmi málo lidí se zastavilo, aby se nasytili pekařovým chlebem.
Časem začali lidé kolem jezdit na povozech a potom v kočárech a často ani neviděli skrze záclonky pekaře, jak nabízí své chutné dílo. Pekař byl smutný, že nikdo nestojí o jeho chléb, na který každé ráno zadělával s takovou láskou. Na mouku si musel nyní často půjčovat a nebo ji vyměňovat za zeleninu, kterou pěstoval na své zahrádce. Méně zbývalo pro něj samotného, ale stále věděl, že jako pekař musí v pečení chleba pokračovat. Napadlo ho, že by mohl zkusit upéci takový chleba, který by voněl tak silně a daleko, že by se vůně dostala i za záclonky kočárů a přilákala cestovatele, kteří projížděli. A povedlo se. Vůně nového chleba byla tak silná, že lidé skutečně občas zastavili svůj kočár a chléb koupili. A pekař měl po dlouhé době radost ze svého díla.
Netrvalo ale dlouho a na rozcestí vyrostla moderní křižovatka silnic a lidé jí začali projíždět v uzavřených a vytápěných vozech tak rychle, že ani nemohli postřehnout pekaře, který jim stále den co den nabízel chleba. Ten však navzdory nezdaru pokračoval ve své snaze vyrábět a prodávat chutný chléb s láskou. Občas se při prodeji převlékl za nějakou veselou filmovou postavu, protože věděl, že lidé hodně sledují filmy, a když se nezastaví kvůli chlebu, třeba je alespoň pobaví ve svém kostýmu a pak si jeho chléb koupí. Zkoušel různé věci, znovu a znovu přemýšlel, co dělá špatně a hledal řešení. Postupně při své práci zestárnul a zemřel.
Jako člověk plný lásky se samozřejmě dostal do nebe. A netrvalo dlouho a začali ho jiní lidé v nebi velmi srdečně zdravit a klanět se před ním. Pekař nechápal co se děje. Když to už trvalo několik týdnů, zeptal se opatrně vysokého muže, který vypadal velmi silně a sebejistě, proč se před ním uklání a zdraví ho, když se vůbec neznají. Muž se pousmál a odpověděl. Ty si na mě možná nepamatuješ, ale já jsem od Tebe kdysi koupil pecen výborného chleba. Až doma jsem si uvědomil, že ten, kdo mi jej prodal, tedy Ty, je velmi užitečný a šťastný, když dělá něco pro lidi. A já jsem byl v té chvíli velmi zaměstnaný člověk v jedné velké firmě, měl jsem spoustu peněz a podřízených, ale nebyl jsem šťastný. A Tvůj příklad zcela změnil můj život.
Pekař rád vyslechl ten příběh, ale byl velmi překvapen. Proto se raději zeptal jiného člověka, který mu také kynul na pozdrav a usmíval se. Tento byl trochu zavalitý a ne zrovna pohledný, ale velmi sympatický. Veselost ve tváři byla tím, čeho si na něm člověk všimnul na prvním místě. Muž vyprávěl, že i on si kdysi od něj koupil chléb na rozcestí. Zastavil u něj se svým vozem, protože si potřeboval zakouřit. Byl totiž velmi nervózní, měl starosti s prací, s rodinou a také se celý život trápil tím, jak je tlustý a ošklivý. A právě doma zjistil, že zase 3 kg přibral. Místo cigarety ale tenkrát vytáhl minci a navzdory své nadváze si koupil velmi voňavý chléb od pekaře. Když platil, uvědomil si, že tento starý muž nemá nic, co měl on. Auto, ženu, děti, práci, krásný dům. A přesto je šťastný a spokojený se svým životem. Od té chvíle se přestal trápit svým zevnějškem a zaměřil se na důležitější věci. Dobře vychoval své děti a začal pomáhat lidem kolem sebe.
Náš pekař se postupně začal ptát lidí, kteří se k němu v nebi hlásili, na jejich životní příběhy, a tyto si byly velmi podobné. Pochopil, že jeho snaha péci dobrý chléb s láskou byla správná a že nežil nadarmo. Nyní byl rád, že se nikdy nevzdal svého úkolu a znovu a znovu se snažil o ten nejlepší chléb pro své bližní. Mnohokrát pochyboval, jestli má cenu dělat něco, o co nikdo nestojí. A malé zázraky, které připravoval pro své zákazníky na rozcestí, si vůbec neuvědomoval. Pochopil, že je důležité stále nabízet to nejlepší, a nikdy se nenechat odradit. A byl rád, že on to dokázal!
pondělí 10. května 2010
Přátelství a spolupráce
K dnešnímu článku mě inspiroval článek jiný, který na svém blogu zveřejnila Gloria. Sice tam píše hlavně o lidech a soužití mezi nimi, ale jsem si jistý, že se to stejné týká i nás kocourů.
Kolikrát jsem říkal hlavně Beníkovi, aby se nebál, když jej páníček nebo panička vezmou k doktorovi a on tam vidí ty různé jiné kocourky a někdy i pejsky, že nemá dát na první dojem, jak který z nich vypadá, a že nemusí být všichni černí jako on, aby si dokázali spolu rozumět a nevrčet na sebe. Každý má stejné srdce, stejné bolesti a stejnou šanci získávat zkušenosti na své cestě životem. A o to tu přeci jde. I se Samem se často Beník pere a ty chlupy, co musí páníčkové sbírat po souboji s Juldou, by stačily na pěkně hustý kožich. Ale když je pak večer klid a hlavně po večeři, je jasné, že nejlepší je uzavřít mírovou smlouvu, sejít se na tom nejvoňavějším polštáři nebo na gauči a povídat si před spaním něco o kocouřích snech a přáních, která se zase tak moc neliší. A to je skutečné přátelství: Objevit, co máme společného s druhými, a ne zdůrazňovat to, co nás odlišuje a rozděluje.
.jpg)
Ale nejde samozřejmě jen o táčky na polštáři. Když je potřeba účinně pracovat, tak je také dobré se spolehnout na přátele, protože každý umí něco trochu jiného a to je pak skutečná nádhera, když společně něco dokážeme. Kupříkladu, když páníček nechá pootevřenou skřínku, kde máme papání, je nutné nejprve sestavit tým, rozdělit úkoly, stanovit priority a pak se ten koncert spolupráce rozjede: Julda odstrčí dvířka jak to jen jde, Samík zaleze za konzervy a provede vyhledání a analýzu všech nezabezpečených sáčků s bonbóny a keksíky. Nejlepší balení posune k okraji, kde je převezme svými ostrými drápky Miccinka a mise je splněna. Beník samozřejmě zajišťuje bezpečnost celé akce a hlídá, jestli se neobjeví jiní zájemci o kořist, nebo dokonce páníčkové. A myslíte si, že by se taková složitá mise dala uskutečnit bez přátelství? Ani náhodou. Když o něco jde, táhneme za jeden provaz!
Mimochodem, co říkáte na islandskou sopku? Ta asi také chtěla ukázat vám lidem, že stačí málo a jste na tom všichni stejně. Prostě se neletí. Nikdo. My kocouři moc necestujeme, takže se nás to naštěstí moc netýká, ale také máme své "sopky", o kterých vy lidé nic netušíte...
A závěrem několik novinek:
Kolikrát jsem říkal hlavně Beníkovi, aby se nebál, když jej páníček nebo panička vezmou k doktorovi a on tam vidí ty různé jiné kocourky a někdy i pejsky, že nemá dát na první dojem, jak který z nich vypadá, a že nemusí být všichni černí jako on, aby si dokázali spolu rozumět a nevrčet na sebe. Každý má stejné srdce, stejné bolesti a stejnou šanci získávat zkušenosti na své cestě životem. A o to tu přeci jde. I se Samem se často Beník pere a ty chlupy, co musí páníčkové sbírat po souboji s Juldou, by stačily na pěkně hustý kožich. Ale když je pak večer klid a hlavně po večeři, je jasné, že nejlepší je uzavřít mírovou smlouvu, sejít se na tom nejvoňavějším polštáři nebo na gauči a povídat si před spaním něco o kocouřích snech a přáních, která se zase tak moc neliší. A to je skutečné přátelství: Objevit, co máme společného s druhými, a ne zdůrazňovat to, co nás odlišuje a rozděluje.
.jpg)
Ale nejde samozřejmě jen o táčky na polštáři. Když je potřeba účinně pracovat, tak je také dobré se spolehnout na přátele, protože každý umí něco trochu jiného a to je pak skutečná nádhera, když společně něco dokážeme. Kupříkladu, když páníček nechá pootevřenou skřínku, kde máme papání, je nutné nejprve sestavit tým, rozdělit úkoly, stanovit priority a pak se ten koncert spolupráce rozjede: Julda odstrčí dvířka jak to jen jde, Samík zaleze za konzervy a provede vyhledání a analýzu všech nezabezpečených sáčků s bonbóny a keksíky. Nejlepší balení posune k okraji, kde je převezme svými ostrými drápky Miccinka a mise je splněna. Beník samozřejmě zajišťuje bezpečnost celé akce a hlídá, jestli se neobjeví jiní zájemci o kořist, nebo dokonce páníčkové. A myslíte si, že by se taková složitá mise dala uskutečnit bez přátelství? Ani náhodou. Když o něco jde, táhneme za jeden provaz!
Mimochodem, co říkáte na islandskou sopku? Ta asi také chtěla ukázat vám lidem, že stačí málo a jste na tom všichni stejně. Prostě se neletí. Nikdo. My kocouři moc necestujeme, takže se nás to naštěstí moc netýká, ale také máme své "sopky", o kterých vy lidé nic netušíte...
A závěrem několik novinek:
- Miccinka už má zase nějaké malé nádorky v uzlinách, ale ještě počkáme, než jí je zase pan doktor vyndá. Jinak se má dobře, je veselá a pořád děsně krásná. A musím říct, že i kdyby třeba přišla jednou o tlapku, pořád by se mi líbila.
- Páníčkové koupili nějaký nový nábytek a protože nemají moc času, je doma v takovém tom napůl rozbaleném stavu. Různé obaly, prkýnka a krabičky - no to je úplný ráj pro Juldu. Hlavně v noci pořádá kolem 5. hodiny ráno různé sportovní disciplíny, jako je skok na krabici ze štaflí, válení sudů v obalovém materiálu, eventuálně přebírání šroubků a jejich uschovávání na různých místech bytu. Je v tom skutečně dobrý.
- Páníček nám také po dlouhé době koupil výbornou trávu. Ta tedy "protáhne" útroby, to vám řeknu. A je moc dobrá.
pátek 2. dubna 2010
A tak štěkám jako hrom, ať je koček milión
Tenhle známý citát z Macha a Šebestové samozřejmě nemyslím vážně, protože pro nás filozofy je vždy důležitější kvalita než kvantita, ale hodí se jako titulek k dnešnímu článku.
Dnes nám jeden kamarád poslal zprávu, že v Egyptě objevili další chrám a v něm stovky sošek naší bohyně Bastet. Cituji z www.novinky.cz: "Ohromný nález se podařil archeologům v egyptské Alexandrii. Na ploše 60 krát 15 metrů odhalili někdejší chrám královny Bereníké, manželky Ptolemaia III. V chrámu bylo 600 soch a sošek zobrazujících především kočičí bohyni Bastet."
Dnes nám jeden kamarád poslal zprávu, že v Egyptě objevili další chrám a v něm stovky sošek naší bohyně Bastet. Cituji z www.novinky.cz: "Ohromný nález se podařil archeologům v egyptské Alexandrii. Na ploše 60 krát 15 metrů odhalili někdejší chrám královny Bereníké, manželky Ptolemaia III. V chrámu bylo 600 soch a sošek zobrazujících především kočičí bohyni Bastet."
Já sice nechápu, co mají lidé stále s tím rýpáním v zemi (my kocouři to děláme jenom když něco zahrabáváme :-), ale asi je to touha poznat lépe své předky, protože s nimi neumí komunikovat tak jako my. Každopádně ten nález je zajímavý, protože tolik soch koček jsem ani já nikdy neviděl.
A ještě abych nezapomněl: Miccka se má dobře a žádný další nádor zatím nemá. Hurá!
Zdroj: Profimedia
sobota 13. března 2010
Pravda o mně a o smrti...
Zdravím! Dnes jsem se rozhodl, že musím objasnit jednu záležitost. Ne, že by to pro mě bylo nějak důležité, ale asi je dobře nalít si čistého kuřecího vývaru :-)
Asi víte, že se jmenuji Frodo a píšu pro vás tenhle blog. Jsem černý kocour s bílou náprsenkou. A teď kontrolní otázka: Proč si myslíte, že tady není žádná moje fotka? ... áááá, moudří již vědí :-) No ano, je to proto, že nejsem, jak vy říkáte, "živý". My kocouři teda tyhle záležitosti moc neřešíme, protože víme, že duše je nesmrtelná. A já, když už se nemusím zabývat těmi různými problémy s jídlem a pak zase s kočkolitem, mám teď mnohem více času a navíc můžu lépe komunikovat s kamarády, co jsou Tady i Tam. Ono mezi Tady a Tam zase není tak velký rozdíl, jak si možná myslíte. Tady u nás je výhoda, že mi nikdo nemůže šlápnout na tlapku nebo na ocas. Ale jinak je to v podstatě jedno. Zkušenosti se dají získávat na obou stranách Nilu a to je nejdůležitější...
Je pravda, že jsem se rád nechával mazlit od Páníčka i Paničky, ale vím, že o mně pořád vědí a často na sebe myslíme. Hlavně jsem jim Tam, po mém odchodu Sem, poslal Beníka, aby jim nechyběl černý kocour do smečky, a pak ještě Juldu, aby nebyli smutní. A to se mi myslím povedlo.
Vše, co umím, se snažím moje "živé" kamarády naučit, protože nemusí přeci nutně dělat stejné chyby, jako jsem dělal já. Ještě jsem je ale nenaučil jíst okurky. Beník si sice rád dá jablíčko, ale salátovka je salátovka. To mi žádný kocour z naší původní smečky nevěří...
Tady jsem našel nové kamarády a mezi nimi i Čitu, Toma, Matyáše a Marcuse. Jsou super a ukázalo se, že naši Páníčkové se také znají, takže je rozhodně o čem povídat.
Vím, že pro lidičky je otázka toho, čemu říkáte smrt, asi zajímavá, protože o tom mnoho neví. Pokud se chcete něco víc dozvědět, určitě je dobré si přečíst něco o Egyptě, např. knížku Théby. Pak pochopíte, že to je jenom, jak se říká, druhá strana jedné mince. A to dobře věděly všechny staré civilizaci a my kocouři to známe jako své boty (narážka na kocoura v botách :-))))
Dnes jsem se dozvěděl, že se na cestu Sem vydal jeden další kamarád. Jmenuje se Robin. Vím, že to není pro jeho Páníčky jednoduché, jako to nebylo pro ty moje. Ale určitě jim musím vzkázat, že Robin se k nám už móc těší a my na něj. Bylo mu v tom vašem světě už 16 let, takže je to jistě zkušenostmi protřelý a moudrý kocour. I proto se na něj moc těšíme, protože s sebou přinese nové příběhy. Teď už mu musíme jen pomoct, aby k nám rychle našel cestu a někde se nezakecal s nějakou kočkou. Jednu Kočku ale musí naopak dobře poslouchat a následovat. Je to naše velká bohyně Mau, která nás kocoury i kočky bezvýhradně miluje a ochraňuje.
Asi víte, že se jmenuji Frodo a píšu pro vás tenhle blog. Jsem černý kocour s bílou náprsenkou. A teď kontrolní otázka: Proč si myslíte, že tady není žádná moje fotka? ... áááá, moudří již vědí :-) No ano, je to proto, že nejsem, jak vy říkáte, "živý". My kocouři teda tyhle záležitosti moc neřešíme, protože víme, že duše je nesmrtelná. A já, když už se nemusím zabývat těmi různými problémy s jídlem a pak zase s kočkolitem, mám teď mnohem více času a navíc můžu lépe komunikovat s kamarády, co jsou Tady i Tam. Ono mezi Tady a Tam zase není tak velký rozdíl, jak si možná myslíte. Tady u nás je výhoda, že mi nikdo nemůže šlápnout na tlapku nebo na ocas. Ale jinak je to v podstatě jedno. Zkušenosti se dají získávat na obou stranách Nilu a to je nejdůležitější...
Je pravda, že jsem se rád nechával mazlit od Páníčka i Paničky, ale vím, že o mně pořád vědí a často na sebe myslíme. Hlavně jsem jim Tam, po mém odchodu Sem, poslal Beníka, aby jim nechyběl černý kocour do smečky, a pak ještě Juldu, aby nebyli smutní. A to se mi myslím povedlo.
Vše, co umím, se snažím moje "živé" kamarády naučit, protože nemusí přeci nutně dělat stejné chyby, jako jsem dělal já. Ještě jsem je ale nenaučil jíst okurky. Beník si sice rád dá jablíčko, ale salátovka je salátovka. To mi žádný kocour z naší původní smečky nevěří...
Tady jsem našel nové kamarády a mezi nimi i Čitu, Toma, Matyáše a Marcuse. Jsou super a ukázalo se, že naši Páníčkové se také znají, takže je rozhodně o čem povídat.
Vím, že pro lidičky je otázka toho, čemu říkáte smrt, asi zajímavá, protože o tom mnoho neví. Pokud se chcete něco víc dozvědět, určitě je dobré si přečíst něco o Egyptě, např. knížku Théby. Pak pochopíte, že to je jenom, jak se říká, druhá strana jedné mince. A to dobře věděly všechny staré civilizaci a my kocouři to známe jako své boty (narážka na kocoura v botách :-))))
Dnes jsem se dozvěděl, že se na cestu Sem vydal jeden další kamarád. Jmenuje se Robin. Vím, že to není pro jeho Páníčky jednoduché, jako to nebylo pro ty moje. Ale určitě jim musím vzkázat, že Robin se k nám už móc těší a my na něj. Bylo mu v tom vašem světě už 16 let, takže je to jistě zkušenostmi protřelý a moudrý kocour. I proto se na něj moc těšíme, protože s sebou přinese nové příběhy. Teď už mu musíme jen pomoct, aby k nám rychle našel cestu a někde se nezakecal s nějakou kočkou. Jednu Kočku ale musí naopak dobře poslouchat a následovat. Je to naše velká bohyně Mau, která nás kocoury i kočky bezvýhradně miluje a ochraňuje.
 |
| Zdroj Kocouři |
pátek 5. března 2010
Novinky o Miss Micci II.
Tak byla naše Micci na další operaci. Další nádory jí vyndal pan doktor Skala z lymfatických uzlin pod levou přední tlapkou. Jako obvykle byla velmi statečná a po návratu domů neuvěřitelně hladová. Dobrá zpráva je, že rentgen a rozbor krve neodhalil opět žádné metastázy nebo jiné změny ve vnitřních orgánech. Hurá!!!
Páníček s Paničkou teď začali zkoušet novou léčbu, homeopatické nosody Carcinosinum 58T (200C) a Carcinosinum Cum Cuprum (30C). Tak uvidíme... Rozhodně je Miccinka stále veselá a dokáže nás kocoury kdykoliv srovnat do latě :)
Teď ale musí přeci jen odpočívat a začetla se do jedné knížečky, kterou jsme jí koupili s kocourama na internetu. Jmenuje se to "Duše ženy", tak snad je to pro ni to pravé čtení.
A málem bych zapomněl. Aby si nevytrhala stehy, dostala po operaci krásné bílé tričko, které jí věnovala naše kamarádka Lucka. Přikládám fotky, jak jí to sluší.
Páníček s Paničkou teď začali zkoušet novou léčbu, homeopatické nosody Carcinosinum 58T (200C) a Carcinosinum Cum Cuprum (30C). Tak uvidíme... Rozhodně je Miccinka stále veselá a dokáže nás kocoury kdykoliv srovnat do latě :)
Teď ale musí přeci jen odpočívat a začetla se do jedné knížečky, kterou jsme jí koupili s kocourama na internetu. Jmenuje se to "Duše ženy", tak snad je to pro ni to pravé čtení.
A málem bych zapomněl. Aby si nevytrhala stehy, dostala po operaci krásné bílé tričko, které jí věnovala naše kamarádka Lucka. Přikládám fotky, jak jí to sluší.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
