Odvaha naší Micci

Předevčírem byla naše Miccinka znovu na operaci. Poté, co jí musel pan doktor Skala odoperovat před třemi měsíci kvůli zhoubnému nádoru celou mléčnou žlázu, objevili se jí pod tlapkou a na bříšku nová ložiska metastáz.
Jako v předchozím případě byla naše Miccinka u pana doktora neuvěřitelně statečná. Pak doktor se s obavou zeptal, jestli si nechá dát Miccinka injekci do tlapky. Páníček s paničkou trochu zaváhali, ale Miccinka již svou pravou tlapičku hrdě nastavovala. Ani nemrkla když se pak doktor probojoval do žíly a protože to již zná, usnula zcela klidná s tím, že se za chvíli znovu probere a bude zase zdravá. Pana doktora Skalu má ráda, protože na ní byl zatím vždy hodný.
Nyní už máme Miccinku zase doma a poté co nás kocoury všechny trochu srovnala, protože měla po návratu domů strašný hlad a my jsme ji chtěli jen stále očmuchávat, už si naplno užívá rekonvalescence.

Vždy když někdo z naší smečky vážně onemocní, vzpomenu se na jedno krásné povídání, které pro nás a za nás zvířata napsala jedna naše známá - paní Delia, která je až ze Španělska. Ona nás má všechny moc ráda a ví, že to nemáme v dnešním člověčím světě vůbec jednoduché... Takže tady najdete to povídání.

Představy

Přemýšleli jste někdy o tom, jak naše vlastní představy ovlivňují náš život a naše jednání? Já tedy ano - a musím říct, že mě to vždy znovu a znovu dost vyděsí!
Tak například, když k nám kdysi přišel nový kocour - Sam, tak jsem si říkal, že to bude nějaký cizí kocour, co se mi chce nacpat do bytu, přebrat mi Páníčka, sníst mi ty nejlepší kousky z večeře. A hlavně, protože nebyl černý jako já, nebyl jsem si jistý, jestli si vůbec budeme rozumět. Respektive, spíš jsem "věděl", že si rozumět nebudeme! Děsně jsem na něj syčel a i tlapkou jsem občas seknul, až mě musel Páníček několikrát zavřít do jiného pokoje, abych se uklidnil. A potom oběhlo pár týdnů a byli jsme Ti největší kamarádi. A protože Sam měl trochu menší zkušenosti než já, začal jsem ho dokonce učit všechno, co jsem uměl.Každý den jsme spolu usínali a zažili jsme spolu spoustu legrace a prožili mnohá dobrodružství.
A to je přeci hrozné?!?! Kde se ve mně ty hrozné představy vzali? Dnes už to vím: Každý kocour i človíček má totiž tendenci vytvářet si neuvěřitelné fantazie a představy, jak věci vypadají - i když realita může být úplně jiná. A na to musíme dát vélikánský pozor. Je to totiž hrozně nebezpečné!

Přinejmenším se zbavujeme možnosti vidět věci takové jaké jsou a něco nového třeba pochopit nebo se naučit. Pokud dopředu "předpokládáme", že něco nějak dopadne, nedáváme sobě ani jiným vůbec šanci. Někdy ty svoje představy překonáme, ale spíše je to jen "jako", abychom se neztrapnili. Překonat je doopravdy dá práci, ale rozhodně to stojí za to. Když k nám přišel domů další kocour (Beník), tak už to bylo úplně jiné. Řekl jsem Samovi, jak se asi Beník bojí a ten hned šel za ním a pořádně ho olízal, aby Beník věděl, že ho tu budeme mít všichni rádi a se vším mu pomůžeme. A podívejte se, jací to jsou dnes kamarádi.

Filozofie

Dnes to vypadá na vážné téma, že? Ale opak je pravdou. Jedna velká filozofka Helena Petrovna Blavatská kdysi říkala, že existují tři nejdůležitější vlastnosti filozofa: Za prvé je to smysl pro humor, za druhé smysl pro humor a za třetí ... smysl pro humor :-)

No a když se nad tím zamyslíte, je to fakt. Člověk i kocour musí být pořádně optimistický a dívat se na svět a především na sebe s nadhledem. A kdyby ten smysl pro humor neměl, asi by se při tom bádání a zkoumání světa musel často rozbrečet. Ale my, kocouři - filozofové dobře víme, že smutek, pláč a deprese nikam nevedou. Je potřeba se vždy oklepat a pousmát nad tím, co se nám nepovedlo a hurá do dalších bojů.

Tak tolik dnes k filozofii a když je řeč o tom humoru, tak přidám ještě jeden dobrý vtípek:

Jak se pozná, že je člověk skutečně unaven z práce?
Když ukládá večer své děti spát přemýšlí, jestli je má "Uložit" nebo "Uložit jako".

Ten je dobrej co?

Seriály

Dnes vám musím napsat o něčem, co my kocouři máme opravdu rádi. Ne, nejsou to seriály, ale spánek. A brzy uvidíte, jak to spolu souvisí.

Pokud jde o spánek, tak není nic lepšího, než si najít teplé místečko vedle kamen nebo v Páníškově postýlce. A nejlepší je, když se takhle slezeme s klukama na jednu hromadu, protože to si pak můžeme hřát kožichy navzájem a to se to pak spinká...

Ale proč vůbec píšu o spánku a ... o seriálech? Můj Páníšek má totiž problém. Přijde domů sice unavený, ale vždycky si musí pustit nějaký ten seriál (na internetu) a to se mu najednou nechce spát. Po jednom dílu toho seriálu si pustí druhý, pak další a další a najednou kouká a ono je třeba 5 hodin ráno. Pak už teda usne a ráno ... ráno je to peklo. Buď zaspí do práce nebo vstává na poslední chvíli a vůbec nemá čas se s náma pomazlit. Konzervu nám sice otevře, ale někdy myslím, že u toho ještě pořád spí. Všichni se mu snažíme s přípravou papání pomoci, lezeme na stůl, abychom mu pomohli srovnat masíčko na mističky, ale není to moc platné. On u toho tak nějak zmateně pobíhá a kolikrát si říkám, že o nás ani neví.

Je to celkem problém, protože Páníšek je pak celý den dost unavený. Je to asi něco jako droga. On si myslí, že u těch seriálů odpočívá. Ale to se přepočítal - spánek je spánek a my kocouři o tom něco víme! Někdy dáme i 16 hodin, ale to pak zase nic neuděláme. Nic si nepřečteme, nepokecáme na chatu a úklid pelíšků také pak za moc nestojí. Asi by jeden kocour i člověk měl najít nějakou tu optimální variantu, jak moc spinkat a jak moc dělat něco jiného.

Nějakej moudrej človíček, tuším, že se jmenoval Platon nebo tak nějak, prý napsal, že člověk by měl den rozdělit prý na 4 stejné části. 6 hodin by měl věnovat svému tělu, 6 hodin svojí duši, 6 hodin práci pro ostatní a 6 hodin spánku. To vypadá celkem rozumně. Teda pro lidičky, my kocouři to asi musíme mít trochu jinak... Zkusím to Páníškovi nějak vysvětlit, protože ty seriály ho jednou úplně zničí a kdo nás pak bude drbat na bříšku, když to budeme nejvíc potřebovat? No kdo?

A když o tom tak přemýšlím, půjdu se asi chvilku natáhnout do pelíšku ke kámošům. Určitě jim tam chybím :)

Tak dobrou noc.

Tak to jsme my, kocouři!

Prý že kocour neumí psát!

Tak to mě teda rozesmálo :-)))) A co si jako myslíte, že děláme sami doma, když Páníšek odejde? Televize je taky zábava, to je fakt, ale už to nějak není co to bývalo. Těžká komerce... Prý, že by kočky kupovaly Whiskas!?! No ani náhodou! Ale to jsem odbočil :-)

Zkrátka: Kocour umí normálně psát a číst a mluvit a ... tvořit. Jako každý normální člověk. Tedy, až na to tvoření, že? Co člověk někdy dokáže "vytvořit", to je tedy někdy síla. Pamatujete na ty malovaný krávy po Praze? To by mě v životě nenapadlo. Mimochodem, taky jsem si chtěl nějakou koupit, ale jenom proto, aby už zmizely z Prahy. Já tedy krávy rád, ony to tedy vůbec nemají jednoduché v těch dnešních velkovýrobách. To jsme na tom my kocouři ještě celkem dobře, to teda jo... Ale to jsem zase nějak odbočil :-)

Takže: Protože umíme psát, tak si normálně mailujeme a chatujeme a teď i blogujeme. Teda když si zrovna netelefonujeme, protože to je trochu lepší. Ale Páníšek má pak nějaké poznámky k telefonnímu účtu - já tomu moc nerozumím, ale asi to nějak posledně souviselo s tím, když jsem celé dopoledne telefonoval s Micckou. Teda to vám řeknu, to je teda kočka, tak Miccka. Má dvě "cc", protože to je nějaká bývalá modelka, nebo co. Snad prý vyhrála nějakou soutěž krásy. No, já jsem úplně mimo, když si voláme... Ale to jsem už potřetí nějak odbočil :-)

Tak teď ale vážně. Budeme Ti tu, laskavý čtenáři, občas psát, co je nového v kocouřím a v tom lidském světě. Já to budu tak nějak moderovat a kamarádi mi budou pomáhat.

Mně říkají Frodo (po tom z Pána Prstenů - to je jasné) a kámoši jsou Sam, Beník a Julián, zvaný Julda (to je teda poděs, ale mám ho taky rád).

Tak zatím se mějte, jak si zasloužíte a mějte rádi zvířata!